Pavel Filip stál u zrodu celé myšlenky a je ve Staré škole aktivní dodnes. Je předsedou, nositelem poslání Staré školy, mistrem úvodního slova. Zároveň je hlavním řemeslníkem, hasičem katastrof a dle jeho slov "mistr skoku pro něco", který dělá všechno a nic. A jak hezky přiznává: "Stará škola je pro mě hodně srdcová záležitost a prodloužení životní aktivity. Jsem jeden z nejstarších, ale akční lidi ze Staré školy mě hodně nabíjejí." Pavle, děkujeme, že jako správný vedoucí jsi pevným opěrným bodem, nebojíš se rozhodnout a vždy najdeš řešení i v těch nejzáludnějších situacích, které nás potkávají. foto: David Štěpán

Ze začátku „jen“ fandila. Pak si řekla, že trochu pomůže. A jak to dopadlo? Dnes je Natálie Lupienska jednou z nepostradatelných duší Staré školy. Bez jasné pracovní doby, ale s telefonem stále po ruce nenápadně udržuje celý spolek v chodu. Má na starosti dramaturgii, domlouvá kroužky, garantuje spoustu projektů a koordinuje všechno s vším. Její síla je v propojování lidí, nápadů i příběhů. „Baví mě potkávat tolik různorodých lidí, se kterými bych se jinde asi nikdy nesetkala. Je skvělé vidět, jak se u nás zapojují a zároveň obohacují i nás,“ říká. 

"Stará škola je takovým mým druhým domovem", říká Sandra Telenská, která bydlí hned ve vedlejším domku na krásném tichém místě u kostela. Není tedy divu, že se postupně stala i pomyslnou staroškolnicí a zajišťuje, aby vše v budově a na zahradě fungovalo, jak má (od bojleru přes sekačku až po kličky u oken).

Zároveň díky Sandře skoro všichni vědí, jaký program se chystá, protože veškerá propagace je její hlavní parketou. Také je klíčovou postavou každoroční největší akce roku jménem Benefice. A kdyby vám to přišlo stále málo, pomáhá se strategickým rozvojem spolku a myslí na lidi okolo něj. "To, co dávám Staré škole, se vrací mně i celé mojí rodině. Mám radost ze společných akcí a naplňuje mě, že tu radost můžu přes Starou školu rozdávat i dál."

"Akce pestrých žánrů, komunita, inspirace a zábava, co dává smysl." Těmito slovy na první dobrou shrnul Starou školu Milan Kollinger, kterému kamarádi neřeknou jinak než "Mejla".

Má dar systematicky třídit, strukturovat a ukládat informace. Ve spolku se stará o nekonečně se rozpínající archiv fotek a videí (současných i historických), do kterého sám vydatně přispívá. Jeho fotografický talent jsme mohli všichni ocenit na nedávné výstavě. Trpělivě nám klestí cestu světem IT, AI a technologií obecně. Mejla nechybí u témat místní historie, nově pečuje o regionální knihovničku Staré školy a můžete ho u nás potkat s foťákem, s kytarou i s lopatou na dobrovolnické brigádě. 

Děkujeme, Mejlo, že dotahuješ projekty, dodržuješ slíbené termíny a že zachycuješ všechny prchavé okamžiky na našich akcích.

foto: Radka Kollingerová

Lucie Medková stála u zrodu naší staroškolní zahrady a je její klíčovou postavou dodnes. S celou svojí rodinou se ráda vrací na místo, “kde jsme všichni tak trochu doma. Je to takový velký společný obývák, kde každý má svoje místo u stolu a svůj oblíbený hrnek na kafe.“ Péče o zahradu – a nejen tu staroškolní - je jejím koníčkem a zároveň profesí. Dohlíží na každý strom, ví o každé kytičce, která roste na záhoně. Taky se zapojuje do pořádání akcí, hlavně těch pro děti.

A co se Lucce vybaví, když se řekne Stará škola? „Jako těhotná vymýšlím spolu s ostatními zahradu Staré školy, rodí se něco nového a krásného. Roste zahrada i naše děti, obojí je pevně spojeno. S miminem v nosítku sázíme květiny, ty větší děti vozí na tatrovce štěrk a pidikonvičkami zalévají.

Mária Filipová, které nikdo neřekne jinak než Majka, je s námi od samého začátku. V dubnu roku 2013 byl založen spolek a v květnu už s ostatními pořádala první benefici. Majka je především umělecká duše. Proto ji nejvíc těší výstavy. Zpočátku se ve Staré škole konala nová výstava každý měsíc. Majka zajišťovala přípravu, instalaci, vernisáž - to vše vytvářela s citem pro krásu a s důstojností. „Vždycky jsme to uměli připravit tak hezky, že lidé měli pocit svátku. To je potom fakt velká radost,“ říká.

A co pro ni znamená Stará škola nyní? „Je to naprosto splněný sen. Když jsme se sem přestěhovali, nikoho jsme tu moc neznali. Při procházkách s Pavlem jsme si říkali, jak moc bychom chtěli místo, kde se lidé setkávají, kde  se dělá kultura, kam můžeme zvát kapely. Tohle jsme si vysnili.

Začalo to na novoroční procházce. Při společném výstupu na Homoli potkala Pavla. Na vernisáži ve Staré škole poznala Majku a další staroškoláky. „Byli to strašně fajn lidi. Hned to lidsky zafungovalo. Vždycky jsem měla potřebu mít kolem sebe svůj kmen,“ vzpomíná Radka Kollingerová.
Jako maminka tří dětí dobře věděla, jak důležité je pro rodiče s malými dětmi mít možnost se potkávat. A tak pod její taktovkou velmi rychle vznikly legendární Mimihrátky – pravidelná setkání plná říkanek, písniček, her i pohybu pro nejmenší děti. O dva roky později přidala výtvarný ateliér Modrá liška, kde dodnes vede výtvarné kurzy pro děti.
Radka také přinesla do spolku celou řadu krásných komunitních akcí jako workshopy pečení kváskového chleba, výtvarné a řemeslné dílny, ekologické besedy.

Zuzana Lucková pevně drží otěže naší klubové kavárny. Díky ní máme na akcích vždy dostatek zásob, správné vybavení v kuchyňce a věci na svých místech.

„Starou školu jsem objevila díky synovi, který navštěvoval místní dětskou skupinu U Rybek. Líbil se mi koncept záchrany budovy a lákala mě i lehká rebelie, která podle mě kolem spolku, který nejde úplně s davem, panuje. A tak jsem tenkrát přislíbila pomoc na jedné z květnových benefic. A byl to teda fičák! Ve stánku s občerstvením jsem se téměř nezastavila, byl to pro mě doslova křest ohněm.“

Naštěstí Zuzku nejnáročnější staroškolní akce roku neodradila. „Když za mnou po čase přišla Anička Lupienská s nabídkou, zdali bych po ní nepřevzala provoz kavárny, bez váhání jsem souhlasila. Teď jsem se Starou školou už šestým rokem.“  

S velkou skromností o sobě říká, že do Staré školy „přišla už k hotovému“. Ve skutečnosti do spolku vnesla energii, zkušenosti a cenné kontakty, bez nichž by řada  nezapomenutelných kulturních akcí nikdy nevznikla

„Přišla jsem v roce 2014. Byla jsem naladěná na kulturu a měla kolem sebe spoustu lidí z uměleckého světa. Znala jsem Majku i Pavla, a když jsem dorazila na jednu akci do Staré školy, už jsem vlastně neodešla,“ vzpomíná Anna Lupienska. Několik let pak připravovala programy – od koncertů přes výstavy, besedy, knižní bazary, benefice, cyklus přednášek o Vraném “Sousedíme si” až po oblíbené „secret cinema“ večery.

Pavla Brabcová bydlí na bývalé faře hned vedle Staré školy, a tak bylo spojení se spolkem doslova nevyhnutelné. 

“Moje první akce, kterou jsem navštívila, byly háčkující slepice (kurz háčkování s vyprávěním zkušeností o chovu slepic včetně praktických ukázek obojího) a to mi bylo jako šité na míru!” říká a s nadsázkou sobě vlastní dodává: “Stará škola mi vlastně definovala následující osud”. Dnes se totiž u Brabců na faře bezstarostně prohání mnoho slepic a kohoutů, kteří dodávají okolí ten správný vesnický ráz. 

A proč se rozhodla podporovat Starou školu pravidelným finančním darem? “Je to pro mě inspirující počin - obdivuju široký záběr spolku od organizace akcí, kroužků, přes zajištění občerstvení po péči o budovu a orientaci ve financích pro neziskovky. Mít tohle doslova za plotem je pro mě moc obohacující, a proto mi dává smysl to podporovat každý měsíc příspěvkem.”

Alena Vargová je s budovou Staré školy spojená po generace – je to kus její rodinné historie a místo, které považuje za srdcové. Její prababička a pradědeček tu kdysi bydleli, babička tu chodila do školy, sestra tu učila a ona sama zde prožila první školní léta. Třídu měla přímo v místě, kde se dnes nachází naše klubová kavárna.

„Na ten dům koukám z okna celý svůj život, miluju to místo. Je krásné za každého denního světla, za každého ročního období.“ Když se v budově přestalo učit, dál sledovala její osud. Po vzniku spolku Stará škola začala navštěvovat nedělní akce pro veřejnost.

Několik autorských knih, rodokmeny, vranští rodáci, časopis Zrcadlo, country a každodenní procházky obcí…, to je Jiřina Vrabcová. „Jako školačka jsem ke kostelu docházela, ale štvalo mě, že musím až tam, protože celý život bydlím na dosah od nové školy. Teď už mě to neštve a ráda se sem vracím, třeba jako naposled na autorské čtení poezie mé neteře Tiny.“  

A jak to začalo? „Dveře do spolku mi otevřela moje badatelská záliba. Vedla jsem besedu o rodokmenech, postupně o vranských rodinách, fotbalistech, skautech. Plíživě jsem se dostala do obsluhy kavárny, organizace country koncertů, k pomoci na benefici. A tam mě naprosto nadchla ta neuvěřitelná komunita. Když se v pátek před beneficí vyrojili mravenečkové a za chvíli jsme měli hotovo, tak jsem měla pocit, že konečně někam patřím.“ 

Barbora Líbalová vstoupila do spolku Stará škola teprve nedávno, ale hned s plnou náručí energie a ochoty pomáhat. Když byla na rodičovské, jako vyučená cukrářka trávila hodně času pečením. „Sousedka Majka se mě zeptala, jestli bych nechtěla jednou za čas něco napéct na nedělní akce. Mně to přišlo jako úplně skvělý nápad,“ vzpomíná Bára.

Postupně poznávala kavárnice, zapadla mezi nás a začala hledat další cesty podpory Staré školy. V roce 2022 přišla s nápadem prodávat perníčky na adventním trhu. Spolu s Alčou Vargovou se pustily do pečení a prodeje s takovým nadšením, že z toho vznikl nejen úspěšný projekt s nemalým výtěžkem pro Starou školu, ale i krásné přátelství.

Perníčky to neskončilo. Bára pro Starou školu peče na benefice, dále pomáhá v kavárně a letos zorganizovala tombolu od A do Z – od shánění cen přes přípravu lístků až po prodej.

Soňa Hrdličková Krásová se ve Vraném narodila i vyrostla. Budovu Staré školy navštěvovala jako školou povinné dítě a zůstala pro ni srdcovou záležitostí. Poprvé se aktivně zapojila už na jedné z prvních benefic – Židle pro Starou školu. „Tak jsme doma opravdu popadli židle a šli,“ dodává s úsměvem.

Za covidu se podílela na vzniku knihy Střípky z historie Vraného nad Vltavou. Zároveň jí nedal spát žalostný stav místní knihobudky, a tak vzala hadr a kyblík a proměnila ji k nepoznání. Postupně se zapojila do badatelských večerů, velkolepé výstavy o rodině Haaseových ve vranské papírně a zařídila instalaci informačního panelu. Navíc jí její  zaměstnání umožňuje pomáhat Staré škole získávat finanční dotace. 

A co na oplátku dostává Soňa? „Díky Staré škole jsem postupnými krůčky našla odvahu uskutečňovat věci, o kterých jsem dřív jen přemýšlela a říkala si, že je třeba nezvládnu realizovat, že to nebudu umět.

„Jsem náplava ze Žižkova, která se kolem roku 2005 ocitla na vesnici,” vypráví Filip Ditrich o svých začátcích ve Vraném. „Byť zvyklý na anonymitu města, hmatatelná bariéra mezi vranskými starousedlíky a novoosídlenci mne nemile překvapila.“

Shodou šťastných náhod se seznámil s Pavlem a Majkou Filipovými, kteří mu pomohli si postupně k Vranému nalézt cestu. Potěšilo ho, že ho Filipovi přizvali k rozjezdu „nápadu Stará Škola“ - živého místa, kde se budou potkávat místní s přespolními, staří s mladými a všichni dohromady se budou podílet na komunitním životě v objektu a zahradě školy u kostela, která naléhavě potřebovala nové osazenstvo. 

Naděžda Frélichová byla ve staroškolních začátcích jednou ze stěžejních postav veškerého dění, hýřila nápady a její dlouholetá práce v neziskových organizacích pro nás byla cenným zdrojem podnětů a inspirace. Svým vždy dobře cíleným “sarkastickým optimismem” povzbuzovala ostatní ve společném snažení. 

Naďa měla zvláštní schopnost nezištně stát v pozadí, v pravý čas vystoupit ze stínu a pomocí zdánlivě nepodstatné, jednoduché myšlenky dotáhnout věci ke zdárnému konci. Vždy si ji budeme pamatovat jako osobnost, bez které by Stará škola nejspíš nebyla tím, čím dnes je a jakou ji máte rádi. 

Opustila nás v červnu 2018, ale její odkaz je stále mezi námi. 

Jiří Svoboda se profesně věnuje řízení firem v oblasti stavebnictví a do Vraného se dostal v roce 2012. “Objevil jsem pozemek pod kostelem, který mě okamžitě nadchnul a přesvědčil, že právě tady chci žít. Dlouhá léta jsem se naplno věnoval práci, ale nyní cítím, že nastal čas věnovat více energie svým dětem a prostředí, kde žiji. Proto bych se rád aktivně zapojil do života obce a přispěl k její pohodě a rozvoji.”

Jirka sleduje komunitu kolem Staré školy už delší dobu a je také otcem dvou dětí ve věku 10 a 8 let, takže je pro něj důležité, aby vyrůstaly v prostředí, které je živé a podporující: “Velmi si vážím toho, co zde lidé vybudovali a udržují. Přijde mi přirozené stát se její součástí a nabídnout pomoc, kde bude potřeba. Rád se zapojím do brigád, údržby budovy i dalších aktivit, které mají smysl pro všechny.

Když se Štěpánka Hrbková před deseti lety přistěhovala do Vraného, hledala místo, kde by mohla vést kurzy své oblíbené zumby. Volba padla na velký sál v prvním patře Staré školy – a právě tam začalo její propojení s naším komunitním centrem.

Postupem času se její působení rozšířilo i do dalších částí Staré školy – do kavárny, herničky i na zahradu. Nejprve jako návštěvnice Mimihrátek s malými dětmi, později jako lektorka pravidelného cvičení pro maminky a moderátorka největší akce roku – benefice.

„Když nevím, co ve Vraném, Stará škola to vždy zachrání,“ říká s úsměvem. „Líbí se mi ta komunita – přátelská, ochotná, vždy vstřícná.“

První pomoc, kreativní tvoření nebo bastlení.
Těmito aktivitami se do dění ve Staré škole zapojuje Dáša Míkovcová. Přestože ve Vraném žije teprve čtyři roky, našla si během té doby své pevné místo v programu Staré školy. Interaktivní kurzy první pomoci, kterými své působení u nás zahájila, sklízí samé pozitivní ohlasy. Děti z kroužku bastlení často nechtějí po skončení lekce ani domů. A její tvořivý stánek patří na benefici mezi nejoblíbenější – děti tu pokaždé najdou něco zábavného a inspirativního.

„Jsem vlastně introvert, nemám ráda velké akce a davy lidí. Ale tady, na akcích Staré školy, se cítím dobře. Je to tu rodinné, taková komunita, kterou člověk nemusí potkávat každý den, ale ví, že ji má za zády,“ říká Dáša.

Dášo, děkujeme, že jsi spolehlivou součástí naší komunity a pomáháš tvořit pestrý a smysluplný program ve Staré škole!
foto: Milan Kollinger